Ptáte se, kdo je LGBT senior? Nejste v tom sami. Jestli podstata vaší otázky zní, kdo je to LGBT osoba, vězte, že se jedná o zkratku užívanou pro lesby, gaye, bisexuály a transsexuály. Nebo vás jen zarazilo spojení těchto dvou slov? Ano, i senioři mohou náležet k LGBT menšině. O této subkultuře však téměř nikdo nic neví, mnozí ani netuší, že existují. Směle je můžeme nazvat „neviditelnými“.

Diskusi o situaci LGBT seniorů v české společnosti otevřel projekt „Neviditelné (LGBT) menšiny“ financovaný z EHP/Norwegian Funds. V rámci jeho subdodávky byl realizován výzkum „Situace LGBT osob v zařízeních poskytujících péči o seniory“. Cílem výzkumu bylo odpovědět na otázku, zda jsou poskytovatelé péče o seniory připraveni poskytovat služby LGBT osobám. Dotazováni přitom byli experti na problematiku péče o seniory, manažeři zařízení pečujících o seniory, přímí poskytovatelé péče i samotní LGBT senioři.

Výzkum potvrdil, že LGBT senioři jsou pravou neviditelnou menšinou. Nejenže o jejich existenci nevědí v majoritní populaci, ale nevidí je ani samotná LGBT komunita. Téma LGBT seniorů představuje tabu napříč společností jak laickou, tak i odbornou. Situaci podporuje fakt, že ani samotní LGBT senioři (na rozdíl od mladé LGBT populace) nemají zájem o zviditelnění: „O tom se nemluví. Naše generace o tom prostě nemluví“.

I přes jejich neviditelnost se však jedná o nemalou a významnou skupinu seniorů se specifickými potřebami. Otázkou je, jak je možné vyjít vstříc potřebám někoho, když ani nevíme, že existuje, a když nevíme, že nějaké specifické potřeby má. Neviditelní tak nejsou jen samotní LGBT senioři, ale i jejich problémy a potřeby. Poskytovatelé péče vidí deficit, ne člověka „Jedná se o běžné uživatele péče, v potřebě zdravotní nebo sociální péče není potřeba speciální přístup. Imobilní LGBT senior potřebuje stejné řešení např. bezbariérových úprav nebo vybavení pro zajištění mobility (invalidní vozík, chodítko, zvedák apod.) stejně jako každý jiný imobilní senior.“ Zdravotníci vidí nemoc, ne pacienta: „Je nemocný? Je. A že je LGBT? No a co. My poskytujeme zdravotní péči na základě jeho zdravotního stavu, ne na základě jeho sexuální orientace. My jsme nemocnice, ne hampejz. Nás zajímá jeho nemoc, ne jeho sexuální orientace…“  Sociální pracovníci vidí sociální problém, ne klienta v celé jeho šíři a komplexním přístupu. „Víte, ono je to pak už úplně jedno… jestli je ten senior LGBT nebo jaký…je prostě nemohoucí, závislý, zmatený… Je rád, že je rád. Toto už pak není důležité. A i jemu je to už pak jedno. Když máte demenci, pak už vám je opravdu všechno jedno…“

Situace LGBT seniorů není v České republice doposud vůbec zmapovaná, natož aby byla přehledná a jasná. Manažeři zdravotnických a sociálních institucí poskytujících péči (nejen) seniorům si vůbec nejsou vědomi toho, že by takoví senioři v jejich zařízeních byli, vlastně by je ani nenapadlo o LGBT uvažovat v kontextu seniorské populace. Obdobně to v tomto ohledu mají i přímí poskytovatelé péče, kteří také tvrdí, že LGBT se týká „těch mladých“, nikoliv seniorů a nemají pocit, že by se s takovými seniory prakticky vůbec nepotkali: „Popravdě, mě doposud ani nenapadlo, že by senioři mohli být LGBT… já myslela, že jen ti mladí…ale je fakt, že každý jednou zestárne, aj ti mladí, že…“. Samotní LGBT senioři nejsou ochotní odkrýt svoji identitu a i v rezidenčním zařízení pro seniory „mlží“, resp. tvrdí, že sexuální orientace je jejich soukromá věc a nepovažují za nutné to jakkoliv ventilovat: „S. je teďka v domově důchodců a rozhodně tam nebude teď skoro v osmdesáti říkat, já nemám manžela, já jsem lesba, když to celej život tajila, že...“ Komunikace mezi jednotlivými zainteresovanými aktéry pak může být v důsledku takové situace, resp. neznalosti poněkud zkreslená a komplikovaná.

Jak z toho ven? Stávající systém péče o seniory vyžaduje změnu. Ta však předpokládá komplexní přístup. V rámci provedeného výzkumu bylo výzev do budoucna identifikováno hned několik. Tou zásadní výzvou je otevřít diskusi o LGBT seniorech v odborné, ale i laické veřejnosti. Teprve poté může být přistoupeno k dalším krokům, jako například připravit vzdělávací příležitosti a možnosti pro poskytovatele přímé péče, odborníky, edukátory (vzdělavatele), resp. manažery zdravotnických a sociálních institucí. Od pečujícího personálu očekávají LGBT osoby profesionální přístup. Poskytovatelé přímé péče deklarují, že jsou připraveni LGBT osobám poskytovat profesionální péči. Taktéž experti a manažeři institucí akcentují, že přímí poskytovatelé péče by neměli mít problém pracovat s LGBT seniory. Přesto by všichni zúčastnění v tomto ohledu přivítali nějakou edukační podporu (školení, semináře, příručky, metodické pokyny). Vzdělávání by mělo nést zásadní poselství: Jakákoliv péče o seniory by měla být založena na úctě k člověku, bez ohledu na jeho sexuální orientaci: „Je jedno, jestli je teplej, nebo jakej, je to člověk“.  

Představy o formách péče se u LGBT seniorů nikterak nerozcházejí s představou majoritní populace. Rezidenční péče (domov pro seniory) přestavuje pro LGBT seniory sice jednu z variant péče, ale jedná se spíše o nouzovou variantu. Obě skupiny seniorů preferují jednoznačně domácí model péče. Chtějí žít a dožít doma („stárnout /v/ teple, zemřít vřele“). Aby však mohli senioři co nejdéle setrvat v domácím prostředí, je nezbytné nastavit fungující a hustou síť terénních (zdravotních i sociálních) služeb. Tímto směrem by měla směřovat i oficiální sociální politika českého státu – podpora seniorů v co nejdelším setrvání v domácím prostředí.

Více k výzkumu se dozvíte v přiložené zprávě. 

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Attachments:

LGBT_seniori_PROUD.pdf

171 kB