Komunistická Kuba, kterou si možná většina z vás stereotypně spojuje spíše s totalitou, než s podporou lidských práv LGBT+ minority, se alespoň na tomto poli od 90. let výrazně změnila. Součástí rozsáhlé novely kubánské ústavy, o níž se momentálně diskutuje, je kromě zavedení soukromého vlastnictví a volného trhu také legalizace gay a lesbických sňatků.

Navrženou novelu, v jejímž pozadí stojí Mariela Castrová, neteř kubánského revolucionáře a bývalého kubánského prezidenta, premiéra a prvního tajemníka ÚV KSK Fidela Castra, bude muset kromě kubánského parlamentu, který ji už přijal, posvětit ještě také referendum. Kuba by se tak po Austrálii a Irsku mohla stát třetí zemí, v níž manželství pro všechny podpořilo lidové hlasování. Další zemí, která na tento status aspiruje, je Švýcarsko, v němž se o manželství bude taktéž rozhodovat v referendu.

V případě, že se Kubánci a Kubánky vysloví pro ústavní novelu, stane se Kuba první komunistickou a zároveň první karibskou zemí, která legalizovala manželství gay a lesbických párů. Co se týče Latinské Ameriky, tak sňatky pro všechny už legalizovala Argentina, Brazílie, Kolumbie, Uruguay a některé státy Mexika.

Fidel Castro zpytoval svědomí. Mariela Castrová napravuje chyby svého strýce

Bezúplatný a konsensuální styk mezi lidmi téhož pohlaví staršími 16 let je na Kubě legální od roku 1976.

Gayové a lesby byli na Kubě pronásledování už před revolucí v roce 1959, ačkoliv v té době fungovalo několik neoficiálních gay barů. Po revoluci se jejich situace jejich situace nijak nezlepšila, ba naopak se spíše zhoršila.¹

Teprve až od 80. let a začátku 90. let začalo docházet k postupné liberalizaci na tomto poli, jejímž vyvrcholením byl rozhovor Fidela Castra s vládním představitelem nikaragujské vlády Tómasem Borgem v roce 1993. Fidel Castro při této příležitosti deklaroval, že odmítá jakoukoli anti-LGBT politiku, a že homosexualita je přirozenou součástí lidské sexuality, která je hodná respektu.²

Fidel Castro se také rozhodl oficiálně převzít zodpovědnost za veškeré křivdy, kterým se sexuálním menšinám na porevoluční Kubě dostalo, a které je mnohdy donutily k emigraci.

Ve své autobiografii My Life se Castro vymezuje proti ultramaskulinní kultuře, která na Kubě stále přetrvává, a vyzývá k akceptaci homosexuality. V rozhovoru pro mexický deník La Jornada prohlásil Castro pronásledování sexuálních menšin v době své vlády obrovskou nespravedlností, za níž nenese zodpovědnost nikdo jiný, než on.

Jako důvod své nečinnosti na tomto poli uvedl Castro své zaneprázdnění v souvislosti s Kubánskou krizí a dalšími problémy.³  Příčiny homofobie za své vlády vidí Castro v kubánské tradiční kultuře, v níž být „buzerant (maricón)“ znamená sociální vyloučení.

Hlavní kubánskou organizací bojující za lidská práva LGBT+ je Národní centrum pro sexuální výchovu, v jejímž čele stojí neteř Fidela Castra a dcera současného kubánského prezidenta, premiéra tajemníka ÚV KSS Raúla Castra Mariela Castrová. Ta se také aktivně zúčastňuje osvětových kampaní v oblasti HIV/AIDS.

V kubánském hlavním městě Havana se každý rok při příležitosti oslav Mezinárodního dne proti homofobii, bifobii a transfobii 17. května konají pochody gay pride, jejichž účast se rok, co rok zvyšuje.⁴

Jan Fiala

1. 1 http://www.hartford-hwp.com/archives/43b/172.html
   2 https://web.archive.org/web/20130124161916/http://www.cuba-solidarity.org.uk/faqdocs/Cuba-sexual-diversity.pdf
   3 https://www.theglobeandmail.com/news/world/americas/fidel-castro-takes-blame-for-1960s-gay-persecution/article1691613/  
2. 4 https://www.telemundo51.com/noticias/cuba/En-Cuba-celebran-el-dia-del-orgullo-gay-422298803.html