Belgie, země pralinek a čokolády, se k legalizaci manželství pro všechny odhodlala ihned dva roky po sousedním Nizozemsku. I ona je tradičně řazená mezi velmi liberální a progresivní země ve vztahu k lidským právům LGBT+. Homosexuální pohlavní styk je v Belgii legální už od roku 1795 krátce a věk způsobilosti (age of consent) je sjednocený od roku 1985.¹

Legalizaci manželství pro všechny, které letos oslavilo v Belgii své 16. narozeniny, předcházelo takzvané statutárního soužití, což je belgická forma registrovaného partnerství. To však nedávalo gay a lesbickým párům žijícím v něm stejná práva a povinnosti jako měli heterosexuální manželé.²  Samotné statutární soužití by se dalo považovat o jakýsi institut obsahující prvky francouzského Paktu solidarity a nizozemského registrovaného partnerství.

Manželství pro všechny bylo tématem blížících se voleb do federálního parlamentu roku 1999. Podporu mělo u Vlámské sociální demokracie, Agalev a Vlámských liberálů. Poté, co vznikla vládní koalice Guyho Verhofstadta (Pozn. současný předseda politické skupiny Evropského parlamentu  ALDE, jejímž členem je i současné vládní ANO Andreje Babiše) složená převážně ze zelených, socialistických a zelených stran pak mohla dát rozvoji LGBT+ lidských práv zelenou.

Manželství nejprve bez adopcí dětí. Křesťanští demokraté obrátili

Naopak konzervativní a křesťanskodemokratické strany se musely potýkat s volební prohrou, kterou utržily v souvislosti s dioxinovou krizí. Po legalizaci výše zmíněného statutárního soužití, které je v Belgii přístupné všem, tedy i gay a lesbickým párům, se začaly vést politické diskuze o manželství pro všechny. Problematická byla otázka adopce dětí, s níž nesouhlasili francouzští liberálové.

Poté, co zákon o sňatcích gayů a leseb přijalo sousední Nizozemí, rozhodla se belgická vláda začít jednat. Do karet jí hrál i fakt, že křesťanští demokraté na svém mimořádném sjezdu podpořili manželství pro všechny. Hodně se o to zasloužilo jejich mládežnické křídlo.

Vládní návrh nicméně belgický parlament odmítl a přišel se svou vlastní verzí. Po několika obstrukcích se o něm nakonec stihlo těsně před koncem volebního období hlasovat. Na přelomu let 2002-2003 byl návrh přijat oběma komorami parlamentu. Podporu měl napříč celým politickým spektrem, vyjma krajně pravicových stran Vlámský blok a Národní fronta a konzervativní Humanistický střed. Po královském podpisu se Belgie stala druhou zemí na světě, v níž je manželství přístupné všem. ^3,4 

Nejprve se gayové a lesby mohli brát bez možnosti adopce dětí. Belgický parlament proto dodatečně přijal dodatečnou novelu zákona o manželství pro všechny, která jim to s účinností od 30. června 2006 umožnila.⁵ 

Podle průzkumu Ipsos 2013 souhlasilo s tím, aby gayové a lesby měli možnost uzavřít manželství 77 % Belgičanů a Belgičanek.⁶ 

Jan Fiala

1) https://www.businessinsider.com/worlds-most-gay-friendly-countries-2013-3?op=1 
2) https://same-sex.web.ined.fr/pdf/DocTrav125/05Doc125Belgium.pdf
3) https://www.rte.ie/news/2002/1129/32577-gaymarriage/
4) http://www.upi.com/Business_News/Security-Industry/2003/01/31/Belgium-legalizes-gay-marriage/UPI-46741044012415/
5) http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4929604.stm
6) http://www.ipsos-na.com/