Seniorský program a jeho sítě a přátelé v době nouzového stavu (Covid 19) od 12. 3. do 17. 5. 2020
Pár hodin po vyhlášení nouzového stavu jsme za seniorský program PROUD z.s. oslovili seniory a seniorky, se kterými jsme v kontaktu, abychom zjistili, jak se jim daří a předali jim užitečné informace. Ty, kteří žijí v Praze, jsme směřovali na naši spolupracující proseniorskou organizaci Život90 a její Koordinační centrum pomoci seniorům.
Protože jsme při tom, jak už to v LGBT+ komunitách bývá, využili pestré neformální sítě, napadlo nás oslovit několik lidí z různých koutů ČR, které jsme díky programu stárnutí potkali, a dozvědět se, jak nouzový stav prožívali a co během něho dělali. Položili jsme jim tyto otázky:
1) Jak jsi zareagoval/a na začátku (např. jak jsi pomohl/a sám sobě a druhým)?
2) Co si z nouzového stavu odnášíš na konci (při pohledu do budoucna)?
3) Myslíš, že jsi „nouzový stav“ prožíval/a v něčem jinak, protože jsi gay/lesba/trans? Pokud ano, v čem a jak?
4) Cokoliv jiného, co k tomu času chceš napsat
Dan, Praha, 50+ let
1) Vcelku v klidu, myslím, že se COVID věnovala větší pozornost, než bylo třeba. Sobě jsem pomáhat nepotřeboval, neteř ušila roušku a já měl home-office. Zaregistroval jsem se jako dobrovolník u ČČK a občas jsem došel seniorům na nákup nebo pro léky. O víkendech jsem jezdil za kamarádem kousek od Prahy, není úplně fit zdravotně a vždy o víkendu jsme chodili v Praze na pivo (což nyní nešlo). Za „svojí“ babkou od Maltézské pomoci (Pozn. PROUD: Dan pracuje i mimo nouzový stav jako dobrovolník se seniory) jsem občas zašel - s rouškou a na chvilku, chtěla si povídat.
2) Jako nové vidím to, že jsme poprvé prožívali celosvětovou akci (nechci říkat katastrofu, to je moc silné) on-line. Informací bylo až moc a novináři mě zklamali: Informace o tom, kolik, kde, kdo, jak je co otevřeno, to bylo OK. Ale jinak bažení po senzacích, katastrofické zprávy atd.
3) Nemyslím, že G-L-T a tedy i mě by se nouzový stav dotkl jinak. Snad je rozdíl jen v tom, že jsem byl sám, ale na to jsem vcelku zvyklý. Jako ekonom se trochu obávám dopadů - přece jen, vyřadit z velké části ekonomiku na cca dva měsíce, to není legrace.
4) Hlavně už o tom přestat psát. Čeho je moc, je příliš. :o)
Jirka, město do 10 000 obyvatel, okres Brno-venkov, 40 let
1) Jako OSVČ jsem přišel o více než 70 % příjmů, takže v prvních týdnech jsem hodně znejistěl. Coby člověk v pomáhající profesi jsem najednou zjistil, že potřebuji pomoc hlavně sám, a to nejen finanční. Ani o tu finanční pro mě nebylo snadné požádat – zjistil jsem ale, kolik skvělých lidí mám kolem sebe, kteří mi pomoc sami nabídli, čehož si moc vážím.
2) Polevil jsem ze svého workoholismu a hodně času věnoval sobě a věcem, které mě baví. Po mnoha letech jsem se taky do někoho zamiloval – skoro se mi chce říct, že dřív jako by nebylo na vztah v mém životě místo a až díky téhle „pauze“ vzniklo. Asi jsem i k práci celé roky utíkal před tou citovou prázdnotou… Už teď s návratem k normálu vím, že to nebude úplně jednoduché, ale byl bych moc rád, kdybych o tyhle „dary“ nouzového stavu do budoucna nepřišel.
3) Ano, především asi s pocitem větší zranitelnosti (citové i existenční) – jako člověk, který nemá partnera ani zázemí v rodině, a celý život spoléhá hlavně na sebe a blízké přátele. Ve chvíli nemoci či v situaci, jako byla tato, si tuto zranitelnost vždycky uvědomuji hodně.
4) Myslím, že navzdory počáteční nejistotě mi nouzový stav více přinesl, než vzal. Byl to inspirativní čas a jsem za něj nakonec rád.
Jolana, Brno, 46 let
1) Zaregistrovala jsem se do databáze MUNI pomáhá, kde jsem nabídla několik druhů pomoci – pak jsem pro ně s partnerkou nárazově rozvážela roušky a tři týdny venčila pejska v sousedství.
2) Potěšily mě vlny solidarity, vynalézavost jednotlivců i firem, ale naopak se děsím tendencí společenského dohledu a disciplinování a následování třeba i nerozumných nařízení, které se v české společnosti objevily.
3) Ne, myslím, že u mne to, že jsem LGBTQ, v nouzovém stavu nehrálo roli. Jsem ale ráda za aktivity, které mapovaly diskriminaci či stigmatizaci v souvislosti s pandemií.
4) Doufám, že obecně začne vítězit ekologičtější (což je často i ekonomičtější) forma rozvoje a ohleduplný přístup k okolí, protože vzhledem k tomu, jak lehce jsou lidi zranitelní, se ukazuje, že se jich planeta snadno dokáže zbavit, když nepřestanou se svým destruktivním chováním :)
Roman, město do 50 000 obyvatel, okres Chomutov, 52 let
Popravdě sleduji zpravodajství denně a tak jsem očekával, že jistá omezení budou i u nás. Netušil jsem, že tak zásadní. Myslím hlavně celkové uzavření hlavně služeb a to vč. sociálních, uzavření neurologie (což pro mne je potíž, dlouho trvá objednávání na kontroly a i na běžnou kontrolu je čekání i celý rok !! I když mám chodit každé 3-4 měsíce) jen výdej léků na e-recept jinak žádné rehabilitace, žádanky, nic. Asistence naštěstí mám přes kamarády, ale některé uzavřené obchody a služby chyběly. Jinak osobně si nemyslím, že by u nás někdo řešil to, zda jsem gay či jiný gender. Můj obvoďák to ví a neřeší a v nemocnici to věděli ještě před zákonem o registrovaném partnerství a také ok. Dnes sice nejsem v partnerském svazku, ale okolí myslí, že kamarád asistent je můj partner, takže tak nějak naopak. Ale negace jsem celkově i před covid-19 nezažil, občas někdo kouká divně, ale slovně jsem nezaznamenal negace. Jinak nevím, zda si něco odnáším? Negativa nedostupnost služeb a plnější MHD, což je pro někoho na vozíku s asistenčním pejskem a ještě kamarád asistent dost hrůza. Tam jsem zažil jedinou negaci, ale ta byla i před koronavirem. Ale měl jsem potíže zpočátku ven. Nebyly roušky a ty od přátel, co mi je posílali, tak prostě cestou zmizly. Na rovinu nerad dodávám, že díky poště. Moc mne to mrzelo, dík lidem doslova cizím, co mi chtěli pomoci, a roušky na cestě zmizely. Naštěstí nakonec dorazily, ale pozdě. A jinak kvůli omezení mé nemoci jsem pomoci nemohl. Jen jsem naštěstí doma měl ještě před covid-19 jak jednorázové rukavice, tak desinfekční gel dík nutnosti v kontaktu s asistenty, jež se o mě starají skoro nonstop. Jako pozitivum beru to, že lidé jakoby byli k sobě milejší, ač viditelnost úsměvu mi chyběla. Ale oči také řekly, jak se kdo cítí. Takže ač to zní divně, tak lidé si více celkově pomáhali např. venku nebo v obchodech a celkově. Ano i zde byli nespokojenci a nedivím se. Někteří měli potíže kvůli uzavření provozu v práci (u nás hodně lidí pracuje v zahraničních firmách zabývajících se montáží a výrobou v rámci automobilového průmyslu a ti byli doma na 60%, což není snadné). Znám jak sebe, tak jiné, kterým roušky působily potíže s dechem. Když je člověk slabý kvůli nemoci, lékům a únavě se hůře dýchá a roušky nedovolily být déle venku. Déle myšleno max. hodinku. Někteří i méně, co znám. A samozřejmě někde posedět na kafe apod. Ještě jedna negace. Nevím, zda díky omezenému stavu či strachu, ale ač si lidé pomáhali, méně se navštěvovali. A ještě jedno. Naše město se dlouho řadilo mezi města s výbornou a rychlou informovanosti o všem. Bohužel ohledně covid-19 informace mizerné. Skoro žádné a jen chabý odkaz na ministerstvo zdravotnictví. Ano policie byla posílena, ale je zde v centru poměrně dost bezdomovců, a tak hlavně asi i díky nim, nebo aby v parku nebylo moc lidí. Ale police byla ochotná a příjemná. Tak jaká by měla být. Magistrát ale zklamal. Člověk ani nevěděl, jaké obchody jsou otevřené a které nikoli. Ale nekoukal jsem denně na jejich web. Ale na rozdíl od jiných věcí podle mě zaspali. Je tu velká nezaměstnanost, a tak bylo více lidí doma či venku a hodně i na víc jak měsíc doma. Ale jinak chování v obchodech, lékárny a jinde velká ochota. Bohužel nebudu asi zrovna reprezentativní vzorek. Já bohužel jsem izolovaný doma skoro furt. Nemoc a časté bolesti, křeče a kolapsy mi nedovolují ven, jak bych rád. Někdy i jen jednou, dvakrát za týden ven. I to byl úspěch. Omlouvám se. Mobil nelze diktovat, tak hodně chyb a potíž řádkovat. Ale nevím, zda jsem moc pomohl. Snad lidé pochopí, že zdraví je více než mamon. Jinak ač bylo dost lidí venku, tak větší klid. Žádné přeplněné krámy a hluk. Pod oknem mám 4 proudovou silnici a i odtud větší klid.
Zdeněk, Soběslav (cca 6 900 obyvatel), okres Tábor, 42 let
1) Měl jsem obavy a nepomáhal jsem nikomu. Omezil jsem kontakty. Trochu jsem čekal, co bude, a nad hrdiny jsem se dojímal na internetu. Pak mi ale došlo, že moje město zase nic nedělá. Totální ticho. A samozřejmě mi došlo to srovnání s městy a lidmi, kteří něco dělali, pomáhali. Šít roušky neumím, tak jsem vymyslel leták pro seniory. Internet je pro mnohé z nich k ničemu, mobil totéž, info v TV bylo všeobecné. Díky bohu funguje v Soběslavi, kde bydlím, skvělá síť dobrovolníků navázaná hlavně na dobrovolnické centrum zdejší diakonie Rolnička. Aktivity rozjeli též místní Piráti. Jako Soběslávka (jsem členem zdejšího spolku pro kulturu) jsme se snažili suplovat to, co mělo dělat město - informovat občany. Na facebooku a na webu. No a posílat nápady a podněty radním a lidem z města. Pak přišla už jen vlastní exhibice - čtení knížek (Pozn. PROUD: YouTube kanál https://youtu.be/-6TYEdNzDUA & https://www.youtube.com/channel/UC-NmRCjh-oj4VFxETDAiFbQ/videos). Nemůžu říkat, jak jsem zachraňoval knihovny a vydavatele a spisovatele. Vycházelo to z předcovidového stavu, kdy pořádáme autorská čtení pro veřejnost. Teď to nešlo, tak jsem zkoušel, dlužno říct, že bez valné nakažlivosti u ostatních, číst na youtube. Nakonec se to ukázalo jako hezký způsob, jak sdílet kousek dne s kamarády, se kterými jsem se nemohl potkat osobně.
2) Obavy ze zneužití moci, z lidský blbosti. Radost z toho, že lidi si dovedou pomáhat. Při pohledu do budoucna spíš zase obavy, jak dolehnou ta všemožná restriktivní opatření na lidi - ztráta práce, dluhy, kultura, OSVČ… No a něco pozitivního… tak asi novou práci, to jen díky tomu, že ten divný čas pomohl uspíšit některá rozhodnutí, která dlouho zrála a čekala.
3) To asi ne. Nezávisí to asi na tomhle stavu lidství, myslím, že je to spíš o vztazích mezilidských, aktuálních nastaveních vztahů obecně, ale kdo ví, třeba vám z toho vypadnou nějaké rozdílnosti.
